Neusínej, ještě ti mám co říct…
Nezhasínej svět kolem nás…
Bez tebe je ze mě jen půlměsíc,
jen popel z doteků řas
Zahalená do tmy ti zkouším psát,
slova do vět neposkládám.
Být si jistá, že mě máš vážně rád…
zatím vítr v dlaních mám.
Zastav se, stůj! Já jsem osud tvůj,
i když věříš v jeden malý kříž.
Zastav se, stůj! Jsi židle, já stůl,
někdo mezi náma staví zlatou mříž.
Nesmířím se s tím,
a zpátky nevrátím
nic z toho co z nás dělá možný pár.
Chyť pro mě do sítí
hvězdy, co nesvítí
jsem přece sen, co se k ránu ti zdál.
Neusínej, ještě mi máš co říct,
nezhasínej svět kolem nás…
Bez tebe je ze mě jen půlměsíc…
jen popel z doteků řas.
Zastav se, stůj! Já jsem osud tvůj,
i když věříš v jeden malý kříž.
Zastav se, stůj! Jsi židle, já stůl,
někdo mezi náma staví zlatou mříž.
Nesmířím se s tím,
a zpátky nevrátím
nic z toho co z nás dělá možný pár.
Chyť pro mě do sítí
hvězdy, co nesvítí
jsem přece sen, co se k ránu ti zdál.
Stojí za to chtít
od sebe trochu víc
než pár němejch kouzel.
Z vyslovených vět
už není cesty zpět
po sté a naposled, vím že neodešel!
Zastav se, stůj! Já jsem osud tvůj,
i když věříš v jeden malý kříž.
Zastav se, stůj! Jsi židle, já stůl,
někdo mezi náma staví zlatou mříž.
Nesmířím se s tím,
a zpátky nevrátím
nic z toho co z nás dělá možný pár.
Chyť pro mě do sítí
hvězdy, co nesvítí
jsem přece sen, co se k ránu ti zdál.
