A je mi z tebe špatně, je mi z tebe ještě hůře,
nožík zlomil se mi kdesi v manikúře,
obočí si vytrhávám pinzetou,
až budu jako klaun Ferda,
kdo bude chtít mi úder dá
a já na dvoře divadla opiju se s Markétou.
Svobodný jsem jak Ikarus,
z křídel mi kape vosk
a dole bliká Rus,
opodál Evropa
a já jsem pánem svého života,
je sobota
a dole malé tečky jako lidi,
bílí, černí, žlutí, arabi i židi,
ti, co slepí jsou i ti, co vidí,
navzájem se nenávidí.
Je to tak.
Ty dny, kdy psával jsem ti třicet esemesek denně
jsou už pryč, to spíše najdu jehlu v seně
nežli zbytky kuráže nechat se urážet,
studená jsi jak kostka polévkové směsi,
kterou kdosi kdesi za pár korun kupuje si
a pak pomalinku polyká u garáže.
Svobodný jsem jak Ikarus...
V kulisách laciného dramatu se těžko zlobit na tátu,
že kapsy nosil obrácené ven
a bez rozdílu všem říkal: Dobrý den!
Těžko si mámu kreslit modrým progresem,
když noc je výkresem a z dětství si nesem
s Jakubem Arbesem své těžké deprese na chodbě
po plese.
Svobodný jsem jak Ikarus…
