Po lávce tvého nártu
přejdu nejsnáz pláče pout,
na stéble tvého zápěstí
mohu dál i v bouři plout.
Jen v hořkomléčné dráze
tvých vlasů chtěl bych spát
a máš-li vést mě k zkáze,
tak já ji příjmu rád.
A stokrát chválím čas,
kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám.
A kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten,
že jsem lásku měl a mám.
Jak terče střelnic na poutích,
jsou ta souhvězdí tvých pih
a máš tak svůdná zákoutí
jež neznat byl by hřích.
V tvých nástrahách jak v Séně
se topím dál a dál
a znám tě stále méně
a já bych rád Tě znal.
A stokrát chválím čas,
kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám.
A kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten,
že jsem lásku měl a mám.
Ač ráno sám jsem v dálce,
ta hořkost má je táž,
na mráčky píšu palcem
co dávno, dávno znáš.
Že stokrát chválím čas,
kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám.
A kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten,
že jsem lásku měl a mám.
