Na nebe je pozdě, na peklo snad brzy,
po stěnách čmárám, že mě to mrzí,
Prý už jsem v cíli, přitom chci na start zpátky,
ze všedních dnů přes noc udělat pátky!
A být zase cestou, po které stoupáš výš!
Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!
A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
Na život příliš a na smrt málo,
když nezbývá nic, o co dál by se hrálo,
sotva udělám krok, ačkoliv chci běžet tryskem,
místo podkovy štěstí slzy s tekutým pískem.
A být zase přístav, když v bouřích hledáš skrýš!
Tou nejhezčí básní, když nad všechny verše čníš!
A víš, že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy...
(zas se dotočí)
Že kousky z nás jsou jak střepy.
Do očí trosky krás řvou, že světy
zas se dotočí.
