Mám takovej pocit, že voda v řekách stojí,
že se prostě do našeho města přitéct bojí.
Přinesla by špatnou zprávu, že se něco stalo.
Něco, co se kdysi ještě odvrátit dalo.
Přehrada na horním toku zadržuje vzpomínky,
do mozaiky součastnosti jí už kamínky.
Pomalu se potápí to naše malý plavidlo,
protože jsme porušili sdělovací pravidlo.
Posledních pár měsíců jsme spolu skoro nemluvili,
o společných touhách, dlouhý noci neprosnili.
Jsme jak lidi z Kmotra, co držej zákon mlčení,
se svýma pocitama uvnitř těla věznění.
Komunikace je to slovo tajný
i když máš třeba pocit, že je to furt stejný.
Upravil bych přísloví na prakticky vzato
mlčeti stříbro a mluviti zlato.
Tenhle text je v podstatě nad poměry banální,
to co se s námi stalo je naprosto normální.
byli jsme dva mladý lidi, co neměli rádce
a jejich záliby byly práce a práce
a k práci se pak dostavila pozvolna samota
velkej počet mlýnu unavil i Dona Kichota.
a se samotou se už duší začla šířit prázdnota,
třeba se to ještě zlepší v čekárně na Godota.
Jak v pokoji velkym jenom čtyři na pět mětrů
můžou dva lidi dělit tisíce kilometrů?
stejně je to zvláštní jako kdybysme jsme se neznali
na vzdušný zámky hypotéku už jsme platit přestali.
Nastoupila si do auta, přetrhala všechny pouta
na rozloučenou hrách rozsypala si do kouta
a už mi tě odvážej desítky koní
neptám se už na budoucnosti, vím, že už je po ní.
