Nikdy jsem se neuměl radovat ze života.
Nikdy jsem necejtil to, co ostatní lidi cítí.
Jenom strach, úzkost a temnota.
Nemůžu se vymotat ze svejch vlastních sítí.
Nikdy jsem se neuměl radovat ze života.
Nikdy jsem necejtil to, co ostatní lidi cítí.
Jenom strach, úzkost a temnota.
Nemůžu se vymotat ze svejch vlastních sítí.
Jsem nejsmutnější člověk ze všech, dochází mi dech.
Vítr v zádech mě předběh a srazil na zem.
Jsem sám sobě katem.
Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem.
Jsem nejsmutnější člověk ze všech, dochází mi dech.
Vítr v zádech mě předběh a srazil na zem.
Jsem sám sobě katem.
Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem.
Škola mě nebavila, vždycky mě srala.
Omezovala celej život už od mala.
Doufal jsem ve změnu, že konečně příjde štěstí.
Ale je furt v nedohlednu, je to pořád píčou ke zdi.
V létě jako v lednu jsem chladnej a blednu.
Hlavu si setnu, mířim po spirále ke dnu.
Když si v tramvaji sednu a vidím lidi se smát.
Jen tak hudbu poslouchat řvát a tancovat.
Nedokážu pochopit, kde se v nich bere ta energie.
Když vidím štěstí druhých upadám do letargie.
Je se mnou něco špatně, jak kdybych byl jinej druh.
Vidim svět matně necítím vůni, ale puch.
Jsem jako duch mezi všema těma lidma.
Otravuju vzduch, atmosféra je bídná.
Pořád mluvim o smrti, vraždách a hnusu.
Vyvalí se nějaký svinctvo vždycky, když otevřu pusu.
Tolik o tom mluvim, že už neznám nic jinýho.
Všem přeju to nejhorší, hlavně nic dobrýho.
Mý myšlenky jsou černý, nikdy nezažil jsem radost.
Pocit vyhoření mě ohlodal až na kost.
Jsem nejsmutnější člověk ze všech, dochází mi dech.
Vítr v zádech mě předběh a srazil na zem.
Jsem sám sobě katem.
Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem.
Jsem nejsmutnější člověk ze všech, dochází mi dech.
Vítr v zádech mě předběh a srazil na zem.
Jsem sám sobě katem.
Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem.
Utíkaj roky, život plyne před očima.
Zápach ze stoky se drží jak rakovina.
Nepřichází štěstí, pořád se mi těžko vstává.
Nic dobrýho nevěstim, beznaděj nepřestává.
Od mala vim, že nepatřim na tenhle svět.
Nezapadám nikam, jak už jsem jednou řek.
Kolik toho člověk muže za život vydržet.
Kolik hnusu a depek si za život musí vytrpět.
Jak roste věk přibejvaj na duši šrámy.
Umíraj blízký lidi, mokvaj starý rány.
Bejt tu navěky, z toho by mi asi mrdlo.
Ale představa smrti, ta mi taky svírá hrdlo.
Nemůžu se s ní smířit, proto musím smrtí vířit.
Proto dělám to, co dělám a mít denně na talíři.
Řezník je štít se kterým jdu naproti smrti.
Nejlepší obrana je útok, proto v trackách vraždim děti.
Proto vraždim lidi, rapuju o zabíjení.
Jediná zkurvená jistota na tomhle světě stejně není.
To se nezmění dokavaď nezanikne bytí.
Už o tom zase mluvim, chytám se do vlastních sítí.
Nikdy jsem se neuměl radovat ze života.
Nikdy jsem necejtil to, co ostatní lidi cítí.
Jenom strach, úzkost a temnota.
Nemůžu se vymotat ze svejch vlastních sítí.
Nikdy jsem se neuměl radovat ze života.
Nikdy jsem necejtil to, co ostatní lidi cítí.
Jenom strach, úzkost a temnota.
Nemůžu se vymotat ze svejch vlastních sítí.
Jsem nejsmutnější člověk ze všech, dochází mi dech.
Vítr v zádech mě předběh a srazil na zem.
Jsem sám sobě katem.
Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem.
Jsem nejsmutnější člověk ze všech, dochází mi dech.
Vítr v zádech mě předběh a srazil na zem.
Jsem sám sobě katem.
Schizofrenik, sdílím lebku s psychopatem.
