Jan kouká z okna na šedou stěnu školy, měl by se učit, však klidu postrádá,
myslí na Lídu, na její černé vlasy, z biologie Honza propadá.
A ty jsi krásná a chytrá holka Lída, biolog Bičík jedničky ti dá,
přestože víš jen, že pes kouše a hlídá, Honza ví víc, ale koule má.
Červený punčocháče s černou sukní, tvůj baťoh taky pláče když jsme oba smutní.
Jan kouká z okna na světlo v kabinetu, jak ležíš nahá mezi vycpanými ježky,
Bičíkův plášť na kostře kuny lesní a Bičík sám na figuríně těla.
Otvírá okno a nechce už víc vidět, pak padá dolů mezi staré habroví,
Honza už ví co je to vlastně láska, tobě to ale nikdy nepoví.
Červený punčocháče s černou sukní, tvůj baťoh taky pláče když jsme oba smutní.
